První zmínky o nemoci vykazujícími symptomy Parkinsonovi choroby byly popsány na Egyptském papyrusu v 12. století před naším letopočtem. Pacient se očividně třásl, vykazoval poruchy pohyblivosti a slintal. I když se tenkrát nevědělo, co za onemocněním stojí, k léčbě byla použita bylina Mucuna, která je bohatá na dopamin. O tuto vzácnou chorobu se zajímal později ještě Galen a poté dlouhá staletí neexistuje žádná zmínka, až do sedmnáctého století, kdy několik lékařů popsalo příznaky nemoci. Tyto studie inspirovaly anglického lékaře Jamese Parkinsona.
Parkinsonova kariéra začala bouřlivým angažováním v politice. Byl znám svými radikálními názory na sociální reformu a hlásal všeobecné volební právo. Byl členem několika tajných politických spolků, což ho v roce 1794 přivedlo před vyšetřovací tribunál, kde měl svědčit ve věci vykonstruované přípravy atentátu na krále George III. Mnoho jeho přátel v rámci vyšetřování skončilo na několik měsíců ve vězení, což mu znechutilo politiku natolik, že na ni zanevřel a naplno se věnoval vědecké a lékařské činnosti. Hodně aktivně se věnoval geologii a paleontologii. Sbíral vzorky fosílií a na základě pozorování vydal několik publikací z tohoto oboru. Parkinsonova pozornost se věnovala i medicíně, kde učinil několik zásadních objevů. Společně se synem prokázal, že prasknutí slepého střeva má smrtelné následky. Avšak za vrchol jeho praxe je považována esej o třaslavé obrně. V ní v roce 1817 podrobně popisuje průběh nemoci u šesti pacientů. Jeho dílo je považováno za průlomové, i když ve své době bylo poměrně opomíjené.
Až po čtyřiceti letech se neurologové začali o popsané příznaky podrobněji zabývat a v roce 1881 Charcot prosadil pojmenování nemoci Parkinsonova choroba. Dalším milníkem ve výzkumu nemoci je rok 1913, kdy Frederic Lewy při zkoumání mozků zemřelých pacientů objevil přítomnost typických tělísek, jenž byla pojmenována po svém objeviteli. Rozhodují v léčbě choroby bylo nalezení spojení bazálního ganglia a dopaminu. Parkinsonova choroba a její příznaky jsou vyvolány nedostatkem tohoto hormonu, zněl verdikt Arvida Carlssona, jenž za svůj výzkum získal Nobelovu cenu. A oprávněně, díky jeho závěrům byl do klinické praxe zaveden lék levodopo, jenž je s úspěchem využíván dodnes.
Parkinsonova choroba patří mezi nejčastější degenerační onemocnění nervové soustavy, které postihuje převážně buňky ve středním mozku. Bazální ganglia, či podle zabarvení pojmenované také černá substance se velkou mírou podílí na produkci dopaminu, což je látka odpovědná za přenos signálů mezi nervovými buňkami. Sice si to neuvědomujeme, ale díky nim vykonáváme každodenní automatické pohyby. Jejich význam nám dojde až ve chvíli, kdy hladina dopaminu klesne pod přijatelnou mez. Jelikož je lidský mozek poměrně pružný, dokáže přijatelně přenášet nervové vzruchy až do hladiny někde kolem 20 až 30 % původní hodnoty. Klesající hladina dopaminu nás každým dnem přibližuje okamžiku, kdy naplno propuknou typické příznaky nemoci. Parkinsonova choroba má pozvolný nástup a prvních symptomů si člověk nemusí ani všimnout. Kritický věk pro její propuknutí je v rozmezí padesátého a šedesátého roku. Přibližně v 5% se objeví před čtyřicátým rokem a vzácně muže propuknout i u dvacetiletého člověka.
Počáteční příznaky bývají velmi nenápadné a zvýšenou únavu se slabostí mohou lidé přičítat rychlému životnímu rytmu. Pozvolna nastupuje mírný třes, povětšinou jen jednostranný. S postupem se dostaví ztuhnutí končetin a poruchy chůze, které časem gradují až v problémy s držením rovnováhy. Úbytek serotoninu u části pacientů vyvolává deprese a pokročilejší fáze nemoci může přinést poruchu kognitivních funkcí. Parkinsonova choroba je v současnosti stále nevyléčitelnou nemocí, u níž však lze pomocí medikamentů či operace zásadně ovlivnit kvalitu života. Již zmíněný levodopo upravuje hladinu dopaminu, čímž zmírňuje příznaky nemoci. Zásadní potíž je v návykovosti, kdy po dlouhodobém užívání ztrácí na účinnosti a je nutné korigovat intenzitu a množství.